Švédské obležení Prahy bylo poslední střetnutí třicetileté války, které se odehrálo v roce 1648, když se švédská vojska operující v Čechách pokoušela obsadit Prahu. Švédské armádě generála Jana Kryštofa Königsmarcka se pomoci přeběhlého císařského důstojníka Arnošta z Ottowaldu podařilo obsadit Malou Stranu a Pražský hrad již 26. července. Na pravém břehu Vltavy se však obyvatelé Staré a Nové Město pražské připravovali na obranu a ve dnech 31. července až 1. listopadu úspěšně odolávali útokům švédských armád.
Švédové z Prahy odvezli části umělecké sbírky Rudolfa II. nevyčíslitelné hodnoty, jako například Codex Argenteus nebo Codex gigas. Část této kořistí zůstává dosud ve Švédsku jiné artefakty se již vrátily do Česka. Jako poděkování za udržení východní části města byl na Staroměstském náměstí vztyčen Mariánský sloup.
Po neúspěšném obléhání Brna byla Švédská vojska nucena ukončit tažení na Vídeň a stahovala se zpět do Švédska. 15. července se však generál Königsmarck spojil s Arnoštem z Ottowaldu, který mu o deset dní později zajistil vniknutí na Malou Stranu a na Pražský hrad. Švédské jednotky, které využily malou bdělost stráží v souvislosti s oslavou svatby císaře, nepozorovaně pronikly stezkou dovnitř. Po obsazení západních částí Prahy začali žoldnéři ihned rabovat. Lup vojáků činil 12 miliónů zlatých, do zajetí bylo zavlečeno 80 význačných osobností, za které bylo možno požadovat výkupné. Cenné sbírky, které na Pražském hradě nashromáždil císař Rudolf II. však Königsmarck nevydal svým lidem, ale prohlásil je za státní kořist a postavil k nim silné stráže. Tyto předměty pak byly odvezeny do Švédska, mnoho z nich se stalo součástí výzdoby Švédského královského paláce.
Po obsazení západního břehu Vltavy švédskými vojsky začal velitel pražské posádky Rudolf Colloredo organizovat obranu Starého a Nového Města pražského. Švédové sice spoléhali na to, že budou v pražských městech vítáni jako osvoboditelé z habsburského jha, jak je o tom ujišťovali čeští emigranti, ovšem situace byla jiná.
Hrabě Colloredo zorganizoval měšťanské sbory a přivítal i založení studentské legie složené z posluchačů pražské univerzity. Königsmarckovo vojsko však mělo plné ruce práce s loupením, takže útok prozatím neprovedlo. 31. července však dospěla k Praze další švédská armáda pod vedením generála Wittenberga a začalo tak obléhání. 3. a 4. srpna byla pražská města mohutně bombardována oběma švédskými armádami. K přímému útoku se však Švédové neodhodlali a Wittenbergovo vojsko táhlo na jih od Prahy, aby si mohli jeho vojáci nakrást stejně, jako ti Königsmarckovi.
Obležená Praha si mohla několik dní odpočinout a přistoupit k naléhavým opravám městských hradeb. Koncem září se Wittenbergovo vojsko vrátilo zpět a s ním přitáhla další švédská armáda pod velením Karla Gustava, následníka švédského trůnu. První útok všech tří armád proběhl 6. října, ovšem největší boje se odehrály ve dnech 10. až 11. října. 24. října byl podepsán vestfálský mír, ale o něm nevěděli ani útočníci, ani obležení. Ten den se konal čtvrtý velký útok na město. Švédové se pokoušeli o průlom v městských branách a dosáhli i částečných úspěchů. Pražané se udatně bránili, podnikali protiútoky, avšak docházely jim zásoby střelného prachu. Hrabě Colloredo již začal vyjednávat se Švédy, ale podmínky byly tak potupné, že je Pražané odmítli. 1. listopadu dostal Karel Gustav zprávu, že byl uzavřen mír a třicetiletá válka skončila. Boje ztichly a švédská vojska se stáhla. Pražané mohli pohřbít 219 padlých obránců města.

свернуть