Odebírejte • Subscribe ➜ [ Ссылка ]
Antonín Dvořák: Symfonie č. 9 e moll „Z nového světa“, op. 95
Česká studentská filharmonie
Dirigent: Marko Ivanovič
Moderátor: Petr Kadlec
Jednu z nejslavnějších a nejhranějších skladeb na světě – Symfonii č. 9 e moll „Z nového světa“ op. 95 – napsal Antonín Dvořák za čtyři měsíce: od ledna do května 1893 v New Yorku, kde byl od října 1892 ředitelem Americké národní konzervatoře.
V lednu 1893 píše jednomu ze svých českých přátel: „…a nyní pracuji na nové Sinfonii (e moll). Zdá se mi, že americká půda na mou mysl blahodárně bude působit, a skoro bych řekl, že již v té nové Sinfonii něco takového uslyšíte.“ A v dubnu dodává: „Práce ve škole mnoho nemám, takže mi pro mou práci času zbývá a nyní právě dokončuji novou Sinfonii (…). Dělá mi velkou radost a bude se od mých dřívějších lišit velice podstatně. Inu vliv Ameriky každý, kdo má čuch, musí vycítit. Bude snad trochu americká!!!“
Co vlastně Dvořák myslel tím, že symfonie bude trochu americká? Víme, že se v New Yorku setkal s afro-americkou hudbou, zajímala ho i hudba indiánská. Znamená to, že tuto hudbu použil v Novosvětské? Ano i ne – ale lepší odpověď dává sám Dvořák v jednom z amerických rozhovorů. „Každý národ má svou hudbu. Je italská, německá, francouzská, česká, ruská; proč ne americká hudba? Opravdovost této hudby závisí na jejích charakteristických rysech, na její barvě. Nemíním tím, aby se vzaly melodie z plantáží, kreolské nebo jižní, a zpracovaly se jako témata. To nemám v plánu. Ale studuji určité melodie tak dlouho, dokud nejsem zcela prostoupen jejich charakteristickými rysy natolik, abych mohl vytvořit hudební obraz, který by byl v souhlasu s těmito rysy a měl jejich povahu.“
Podobně je to v Novosvětské symfonii. Najdeme v ní atmosféru, kterou do sebe Dvořák po svém příjezdu vstřebal, najdeme tam některé další zvláštnosti (například tzv. pentatoniku – stupnici, která má jenom pět, nikoli osm tónů). Ještě jednou Dvořák: „… pečlivě jsem studoval určité množství indiánských melodií, jejichž vlastnosti mě nesmírně přitahovaly – především jejich duch. Je to tento duch, který jsem se pokusil reprodukovat ve své nové symfonii. (…) Napsal jsem původní témata, v nichž jsou obsaženy zvláštnosti indiánské hudby, a používaje těchto témat jako námětů, rozvinul jsem je všemi prostředky moderního rytmu, harmonie a kontrapunktu.“
Dvořákovu IX. symfonii poprvé slyšeli Newyorčané v podání Newyorské filharmonie a dirigenta Antona Seidla 15. prosince 1893. Dvořák se zúčastnil až koncertu následující den. Premiéra byla velmi sledovaná. „Dr. Antonín Dvořák, slavný český skladatel, věnoval americkému umění velké dílo. Stalo se to včera, kdy byla jeho nová symfonie uvedena při druhé premiéře v Carnegie Music Hall. Byl to důležitý den v hudební historii Ameriky. Byl to den, kdy obvykle vlažné americké publikum propuklo téměř ve frenetické nadšení (…). Dílo má přímo heroické proporce. Je odlito ze stejné hudební formy, kterou používali takoví básníci hudby jako Beethoven, Schubert, Schumann, Mendelssohn, Brahms, aby obohatili hudební imaginaci světa. A tato nová symfonie Dr. Dvořáka si v ničem nezadá s nejlepšími výtvory těchto hudebníků.“ (New York Herald)
„Dr. Antonín Dvořák celý zářil štěstím… Už po druhé větě se mu dostalo upřímných ovací: aplaus vyvrcholil skutečnou bouří potlesku. Všichni hleděli směrem, kterým se díval Anton Seidl. Všichni se natahovali, aby spatřili, na koho Seidl tak energicky gestikuluje. Dotyčný si zřejmě přál dál skromně sedět ve své lóži.
Konečně je onen urostlý muž přímého držení těla – drží se stejně zpříma jako borovice, o nichž tak vznosně šeptala jeho hudba – rozeznán několika přítomnými. Užaslým šepotem si navzájem sdělují: DVORAK! DVORAK! To je slovo, které se vzápětí nese od úst k ústům. A zatímco se uklání, my máme čas, abychom si pozorněji prohlédli tohoto muže, hudebníka, básníka tónů, který umí uchvátit početné publikum a jehož hudba v nás vyvolává nespočet krásných pocitů.
Je tmavý. Má tmavé vlasy, na temeni hlavy již prořídlé. Jeho tvář je ozdobena krátkou tmavou bradkou, která prokvétá stříbrem. Má tmavé oči a jeho pohled je jasný a veselý – občas se však zatoulá kamsi daleko. Je v tom trochu zvláštního patosu. Jeho obličej je upřímný a laskavý – nese pečeť něhy a poctivosti.
Gestem rukou, které se chvějí dojetím, Dvořák uznale mávne směrem k dirigentu Antonu Seidlovi, k orchestru a k publiku. Pak mizí v temnotě své lóže a dílo pokračuje dál. Dílo tak grandiózních proporcí obvykle obsahuje jen vzácně takový nekonečný melodický proud. Dvořákova skladba je skutečně velká a jedinečná…“ (New York Herald)
#DvorakFestival
0:00 Dvořák: Novosvětská – Analýza
15:57 Dvořák: Novosvětská, I. Adagio – Allegro Molto
25:38 Dvořák: Novosvětská – Analýza
45:34 Dvořák: Novosvětská, II. Largo
57:30 Dvořák: Novosvětská – Analýza
1:01:26 Dvořák: Novosvětská, III. Molto vivace
1:10:04 Dvořák: Novosvětská – Analýza
1:25:20 Dvořák: Novosvětská, IV. Allegro con fuoco
